Vliv dětství na život ženy

Autor: MILAN

V souvislosti s problémy v dospělosti bývá často skloňováno dětství , to se ví. Přijde mi, že už je to takový standard. Někdo je alkoholik, automaticky měl problémy v dětství. Jiný hraje automaty, automaticky problémy v dětství. Existují lidé, kteří zastávají názor, že jde spíše o projevy nudy, rozmazlenosti apod. Skutečnost je někde mezi, ale spíše nakloněná tomu dětství. Už ve na střední škole se hovoří o důležitosti dětství a vývoje dítěte. Ovšem často pouze teoreticky a povrchně. Aby člověk pochopil složitost lidského jednání, je třeba se často ponořit až do hlubin neurobiologie. Totiž psychika není nic jiného než běhání látek v mozku, který je nějak "nastaven". Ano, často se hovoří o socio-kulturních aspektech apod. Ale to je to samé, protože ten Ind nebo Papuánec či Egypťan má prostě mozek jinak strukturovaný. Má naučeny jiné vzorce, jiné hodnoty... 

Dalo by se to připodobnit situaci, kdy si vymodelujete cesty v nějakém "bludišti", to bludiště si chytnete svisle a pustíte do něj vodu. Ta voda bude téct těmi vymodelovanými cestičkami. Ano, proteče bludištěm, ale u každého jinými cestami. Je to hodně zjednodušené, ale nějak takhle to lze chápat. Proč to ale píšu. Každý má v mozku jiné "bludiště". Pokud byste položili někomu otázku k zamyšlení, třeba: "Myslíte, že je dnešní model partnerství dobrý?", obdrželi byste celou řadu odpovědí, a dokonce hodně různých. Ale která je správná? Asi všechny. Každý má jiný důvod si myslet, co je vhodné/správné a co ne. Každý má jiné bludiště v hlavě. Ale jak to? Jak takové bludiště vzniká a proč? Je to šíleně složité a ke skutečně "dobré" odpovědi je zapotřebí hodně nastudovat a hodně prakticky zažít. Nebudu tady uvádět tu škálu faktorů, které strukturu bludiště ovlivňují, ale zaměříme se právě na to dětství, o kterém jsem hovořil na začátku. 

Dětství je základním kamenem, na němž je postaveno naše "bludiště". V raném věku je náš mozek jako měkká hlína, připravená být tvarována zkušenostmi, vztahy a okolním prostředím. Každá interakce, každý pocit, každý moment, který zažijeme, vytváří novou cestičku v tomto bludišti a zodpovídá za její "tvar". A jak rosteme, tyto cestičky se stávají hlubšími a více vyvinutými, čímž určují, jak se náš mozek rozhoduje reagovat na různé situace v budoucnosti. Pokud dítě zažije lásku, podporu a stabilitu, jeho bludiště se pravděpodobně může vyvinout tak, aby vedlo k pozitivním reakcím, zdravým vztahům a silnému sebevědomí. Ale není to záruka. Takhle zjednodušeně nad tím nemůžeme uvažovat. Rodiče samozřejmě mohou dítě podporovat a starat se o něj maximálně, ale důležité je, jak konkrétně to dělají, jaké interakce má dítě ve škole a ve své partě apod. Pokud nemá dítě "silné zdi ve svém bludišti", mohou tyto okolnosti ovlivňovat skutečnost, že se bude to bludiště tvarovat jinak, než bychom jako rodiče chtěli.

Typickým příkladem zjevně nevhodného prostředí pro dítě je "extrémní prostředí". Ano, nemůžeme vědět, co je norma, ale extrémním míním z pohledu sociální patologie. Pokud je typicky matka nebo otec alkoholik s agresivními sklony, jedná se o extrémní prostředí. Pokud rodiče uznávají nějaké extrémní společenské, náboženské či filosofické směry, je to také nevhodné. Všichni víme, že tyto jevy škodí, ale jak konkrétně mohou škodit? Kdo je otec? Otec je opora. Dítě v něm často vidí ochránce a toho dominantního, který řekne a je to tak. Dítě si jej váží, protože mu dává vhodný mužský ochranářský vzor. Pokud je tento tradiční obraz otce narušen, může to mít hluboké důsledky pro vývoj dítěte. Když otec, který by měl být oporou a ochráncem, se stane zdrojem strachu, nejistoty nebo dokonce hrozby, může to způsobit značné zmatení v dítěti. Jak může dítě důvěřovat světu, když nemůže důvěřovat vlastnímu otci? Ono to dítě si to samo neřekne, mozek to zařídí sám. 

V extrémních prostředích, kde je otec alkoholik nebo násilník, je dítě často vystaveno nepředvídatelným a chaotickým situacím. Toto nepředvídatelné prostředí může způsobit, že dítě bude neustále ve stavu "hyperbdělosti", protože se snaží předvídat a vyhnout se potenciálním hrozbám. Toto je adaptivní reakce na stresové prostředí, která může být užitečná v krátkodobém horizontu, ale může mít dlouhodobé negativní důsledky pro psychické zdraví dítěte. Když je dítě vystaveno opakovanému násilí nebo hrozbě násilí, může vyvinout obranné mechanismy, jako je disociace, kdy se psychicky "odpojí" od traumatické situace. Toto může být způsob, jak se dítě snaží chránit před emocionální bolestí. V dlouhodobém horizontu však může tato disociace vést k potížím s regulací emocí a vytvářením hlubších vztahů s ostatními.

Když například dívka vyrůstá v prostředí, kde dominantní mužská postava - otec - je zdrojem strachu a nepředvídatelnosti, může to způsobit, že si vyvine hluboce zakořeněné nedůvěřivé postoje vůči mužům obecně. Tato nedůvěra může být nevědomá a může se projevovat v různých aspektech jejího života, zejména v mezilidských vztazích. Zní to jako tradiční klišé, ale neurobiologicky to tak opravdu je.  Naše reakce na stres a hrozbu jsou hluboce zakotveny v limbickém systému, zejména v amygdale. Amygdala je klíčová pro naše "boj nebo útěk" reakce. Když je dítě opakovaně vystaveno stresovým situacím, amygdala může být hyperaktivní, což vede k zvýšené reaktivitě na potenciální hrozby v budoucnosti. Mozek je plastický, což znamená, že se může měnit a přizpůsobovat v reakci na zkušenosti. Když je dítě vystaveno opakovanému stresu nebo traumatu, mozek se "učí" reagovat na určité způsoby. Toto učení je zprostředkováno synaptickou plasticitou, kdy se spojení mezi některými neurony zesilují nebo oslabují v závislosti na zkušenostech.

Například, pokud je dítě opakovaně vystaveno situacím, kde je potřeba rychle reagovat na hrozbu (např. vyhýbat se agresivnímu chování rodiče), neuralní cesty spojené s "boj nebo útěk" reakcí mohou být posíleny. To znamená, že v budoucnu může dítě reagovat rychleji a intenzivněji na vnímané hrozby, i když nejsou skutečně nebezpečné. Kromě toho, zároveň pokud je dítě opakovaně vystaveno situacím, kde mužská postava (v tomto případě otec) je zdrojem hrozby nebo bolesti, mozek dítěte může začít automaticky spojovat muže s hrozbou. Toto je zprostředkováno procesem zvaným "podmíněná asociace", kde se dva různé stimuly (v tomto případě muž a hrozba) spojují v mozku dítěte. Mozek pracuje mimo jiné na principu tzv. Hebbova učení, které tomuto případu vůbec neprospívá.  Pokud je dítě opakovaně vystaveno situaci, kde mužská postava (např. otec) je spojena s hrozbou, synaptické spojení mezi neurony reprezentujícími "muže" a "hrozbu" se mohou posilovat. Toto posílení spojení mozkových buněk může vést k tomu, že v budoucnu bude dítě rychleji a silněji reagovat na muže jako na potenciální hrozbu, i když skutečná hrozba chybí.

Ovšem, co vede dítě, v tomto případě dceru, k tomu, že chování otce zobecňuje na celou populaci můžu? To je velmi zajímavá otázka. Uveďme si příklad se psem a dítětem. Pokud se dítě poprvé setká se psem, který na něj zuří a štěká, při příštím setkáním s jiným psem bude mít strach. Velmi zjednodušeně řešeno, ale pravdivě. Když dítě poprvé vidí psa, který zuří a štěká, jeho mozek vytváří spojení mezi vizuálním obrazem psa a pocitem strachu nebo nebezpečí. Když je toto spojení mezi psem a strachem opakovaně posilováno (například pokud dítě opakovaně vidí agresivní psy), cesty v mozku spojené s touto asociací se mohou zesílit. To znamená, že v budoucnu, když dítě vidí psa, jeho mozek rychle aktivuje tyto cesty a vyvolává pocit strachu. Mozek má schopnost kategorizovat a generalizovat informace. Když dítě vidí několik různých psů, jeho mozek začne vytvářet obecnou kategorii "pes", která zahrnuje všechny různé typy a rasy psů. Pokud většina zkušeností dítěte s psy je negativní, jeho obecná kategorie "pes" může být spojena s pocitem strachu nebo nebezpečí.

A zde se dostáváme kousek dál. Dívka má od dětství tedy jakousi vizuálně mužskou postavu spojenu se strachem, nedůvěrou a stresem. Když dospěje do puberty, respektive "postpuberty", je důležité, jací muži se budou vyskytovat v jejím životě dále. Když dívka vstupuje do tohoto období, její mozek a tělo procházejí řadou biologických/hormonálních změn. Tyto změny nejenže ovlivňují její fyzický vývoj, ale také mění způsob, jakým vnímá svět kolem sebe a jak se k němu staví. Teprve se vyvíjí kritické myšlení a vůbec směr, jakým se s muži vydá. Nemá ještě přímou romanticko-sexuální zkušenost. Pokud do jejího života vstoupí další negativní mužský element, může jít například o kluka, který dívku sexuálně využije a vykašle se na ni, dívka tímto jen posiluje a utvrzuje negativitu mužského vzoru. 

Takže pokud je dívka vystavena dalším situacím, kde je mužská postava zdrojem zrady, zneužití nebo zklamání, její mozek může začít vnímat tyto vzory chování jako normu pro všechny muže, ale začalo to otcem. Toto je zprostředkováno procesem zvaným "konfirmační zkreslení", kdy máme tendenci hledat a vnímat informace, které potvrzují naše již existující přesvědčení a ignorovat ty, které je vyvracejí. V důsledku toho může dívka nevědomky vyhledávat muže, kteří se chovají v souladu s jejím zkresleným vnímáním, což dále posiluje její negativní obraz mužů. Proč? Protože jednoduše nevěří, že jiní existují. V tuto chvíli jí to již může přijít normální. Prostě se s tím smíří. Tady nastává kritický zlom. Žena s tímto zkreslením se nesnaží pak hledat nějakého "dobrého" muže na vztah, ale jednoduše se vzdá vidiny vztahu a přehodnotí své priority. Tedy zjednodušeně si řekne něco jako: "Chlapi jsou haj*li, nechci vztah". Tím to ale s muži nekončí. Takhle si popřela lidský konstrukt vztahu, takže vztah zavrhla, ale biologie dále funguje.  Sexuální touha je hluboce zakotvena v naší biologii a může být silným motivátorem chování, i když vědomě vnímáme potenciální partnery jako nevhodné pro dlouhodobý vztah.

Ale i této ženě blízkost chybí, jakožto jistá potřeba. Čili vyhledávání krátkodobých sexuálních zážitků jí může sloužit jako způsob, jak dosáhnout dočasného pocitu blízkosti, potvrzení nebo dokonce kontroly. Pokud žena vnímá muže primárně jako zdroj potenciálního zklamání nebo bolesti v kontextu dlouhodobého vztahu, může se snažit omezit své interakce s nimi na povrchní nebo krátkodobé zážitky, kde má pocit, že může lépe kontrolovat situaci a minimalizovat riziko zranění. 

Pokud žena zažila zklamání, zradu nebo zneužití v minulých vztazích, může se obávat, že se to stane znovu. Tím, že ukončí vztah dříve, než se stane příliš vážným, se může snažit ochránit před potenciálním zraněním. Nejhorší je na tom to, že tohle se často pak děje automaticky. Prostě to ta žena neovlivní. Totiž, pokud byla žena v minulosti zraněna, může její mozek automaticky reagovat na potenciální hrozby tím, že ji "odpojí" od situace, když začne cítit, že se vztah stává příliš blízkým nebo vážným. Toto může být nevědomý způsob, jak se chránit před dalším zraněním. Jak se to projeví? Ženě ten vztah začne být nepříjemný a nenaplňuje ji, ale i přesto, že je ten kluk třeba skvělý. 

Pořád to ale nekončí. Pokud byla žena v minulosti opakovaně zrazena, zneužita nebo zklamána, může začít věřit, že si nezaslouží lásku, respekt nebo šťastný vztah. To tak skutečně je. A ty ženy to také samy uvádějí. Tato negativní přesvědčení o sobě mohou vést k pocitu, že je "méněcenná" nebo že "si nezaslouží lepší". Ono je taky běžné, že oběti traumatu či jiných podobných negativních zkušeností se obviňují za to, co se stalo. Pokud žena věří, že je nějakým způsobem zodpovědná za zneužití nebo zradu, může to snížit její sebeúctu. Naprosto typické je, že ženy s nízkou sebehodnotou mohou vyhledávat krátkodobé vztahy nebo sexuální zážitky jako způsob, jak získat potvrzení své hodnoty nebo atraktivity. Toto může být způsob, jak se dočasně cítit lépe, ale často to neřeší hlubší problémy se sebeúctou.

Shrnuto podtrženo, není to žádná sranda. Ani si neuvědomujeme, jak nám mnohdy rodiče uškodí. Aby došlo k nějaké nápravě, je třeba, aby dívka vyhledala odbornou pomoc. Jedině souvislá psychoterapie s kvalitním terapeutem může pomoci v přehodnocení těchto vzorů chování.